Stále píšu o tom, jak je důležité každý den něco dělat, ale dnes bych se chtěl zmínit i o jiné velmi podstatné části. Jak nadpis napovídá je to stres.
Sice byste měli dělat každý den něco, abyste se naučili svůj vysněný jazyk, ALE nestresujte kvůli tomu. Pokud občas vynecháte, svět se nezbortí a vaše jazykové dovednosti Vám taky neklesnou okamžitě. Disciplína je důležitá a prospěšná, ale každý jsme jiný. Musíte se trochu znát, kdy si říct, že máte dost a dát si třeba na týden pauzu a pak přijít s novou dávkou čerstvé motivace. Samozřejmě se nesmí stát z týdne měsíc a z měsíce rok a zjistíte, že jste zase na začátku. To jsme pak u věčných začátečníků.
Dobře mířená pauza třeba na ten týden může být velmi prospěšná. Zabrání to vyhoření, vrátíte se a zjistíte, kolik toho už umíte. Občas se mi stávalo, že jsem si říkal, že se nelepším a že stále nic neumím a pak jsem si dal pauzu, po které když jsem se vrátil, zjistil jsem, že na tom vlastně nejsem tak špatně a dost mě to potěšilo.
Chybovat je lidské, já vím, otřepaná hláška, ale je to tak. Zvláště pak u jazyků. Nebojte se chybovat a nestresujte z toho. No tak jste ve španělštině řekli ano(řitní otvor) místo año(rok). Stane se, začervenáte se a pak na to budete vzpomínat jako na veselou příhodu. Navíc už nikdy nezapomenete jak se řekne rok. Chci tím říct, že se nesnažte vymyslet v hlavě dokonalou větu a pak ji říct. Budete stát někde půl hodiny a pak ji ze sebe dostanete a ještě bude špatně. Chybami se budete učit a ještě víc se naučíte pokud se nebudete stresovat a prostě mluvit a dělat. Dobrým příkladem jsou extroverti. Ti prostě neřeší a jdou si to svoje. Zkuste tedy být víc extrovert a méně to vše řešit. Důvěřujte procesu a plynulost v jazyce prostě přijde.
